Žádná
málo dotčený (LC)
-
o stanovištích (příloha V)
Většinou velké mechy (obvykle přes 10 cm dlouhé) vytvářející volné či kompaktní trsy nebo polštáře zelené, žlutozelené, hnědozelené, hnědé až oranžové či purpurové až nafialovělé barvy. Lodyhy obvykle vzpřímené nebo ve vodě plovoucí, vzácněji i poléhavé, s neukončeným růstem, na spodní straně odumírající, zřídka dichotomicky větvené. Rhizoidy chybějí, přítomny pouze na lupenitém protonematu a u mladých rostlinek. Větve po 2 – 7 ve svazečcích nepravidelně přeslenitě na hlavní lodyze uspořádaných, na vrcholu lodyhy nahloučené a vytvářející plochou či vypouklou terminální „hlavičku“. Dvoudomé i jednodomé druhy. Antheridia a archegonia obvykle na oddělených větévkách. Sporofyt tvořen tobolkou a zduřelou nohou, prakticky bez štětu (štět velmi krátký), který funkčně nahrazuje prodloužená samičí větev (pseudopodium). Tobolka kulovitá nebo oválná (po otevření obvykle válcovitá), tmavohnědá až černá, s víčkem, avšak bez prstence a obústí. Uvnitř tobolky mohutná kolumela, obklopená sporogenní tkání. Výtrusy čtyřstěnné, poměrně velké (15 – 40 µm) (Váňa, 2006). Druhy rodu Sphagnum jsou bez výjimky rozšířeny ve vlhkých až mokrých, více či méně kyselých lesíních, mokřadních i vodních biotopech, na zastíněných skalách a především na rašeliništích a vrchovištích od nížin do horských poloh (Weddeling et al., 2002).
Kosmopoliticky rozšířený rod, celkový počet druhů se odhaduje ve střízlivých odhadech na 130 – 140. Počet známých druhů závisí na koncepci druhů, zvláště v sekci Subsecunda. V Evropě, kde se areál rašeliníků rozprostírá od severu až do Mediteránu s těžištěm rozšíření v atlantické a subatlantické oblasti západní Evropy, se uvádí podle dnešního pojetí 54 druhů. (Váňa, 2006; Weddeling et al., 2002)
Na našem území se vyskytuje 35 druhů rodu Sphagnum (včetně druhu rašeliník Austinův (Sphagnum austinii), který je v současné době řazen mezi druhy regionálně vyhynulé (RE). Pro potřeby monitoringu druhů Směrnice o stanovištích je uvažováno jen o 34 druzích
Pomineme-li, ohrožení konkrétních druhů rašeliníků, lze konstatovat, že rašeliníky a jejich biotopy (zejména rašeliniště) nejsou v ČR v současné době přímo ohroženy těžbou nebo jiným rozsáhlým využíváním a není proto nutné stanovovat opatření na jejich obhospodařování.
Převážná část mokřadních a rašeliništních stanovišť je v ČR předmětem obecné ochrany v rámci velkoplošných nebo maloplošných zvláště chráněných území.
Materiály AOPK ČR 2000-2011, Mechorosty ČR http://botanika.bf.jcu.cz/bryoweb/klic/index.php
|
|